Od času objevení se prvních symptomů onemocnění, začala jsem hledat pomoci u specialistických doktorů. Jsem chodila změně k internistovy, chirurgovy, ortopedovy, neurologovy, očnímu, laryngologovy a endokrinologovy. Výsledky všechny udělaných vyšetřeni byli dobré a nenašli důvodu mojích potíží.

Moje návštěvy u doktorů byli pak na denním pořádku. Jenom co s toho, když nikdo neuměl mi pomoct. Protože jak možno někomu pomoct, jestli výsledky s vyšetření jsou v pohodě? S lékařského hlediska jsem pak byla osobou fyzicky zdravá. Však stále jsem se cítila dál horší a horší. Doktoři rozpřáhli ruce a napsali mi vitamíny, doporučovali procházky a podobně, oceňovali, že moje potíže mají nefyzický zdroj. „Paní je po operaci štítné žlázy, tak měla by paní unikat stresu“ řekl jeden s doktorů.

Jak jenom jsem mohla to dělat, když stres stále mi doprovázel v práci? Jak tvrdil můj šéf, práce ve stresu pozitivně působí na účinnosti hodnot. Nebylo tak možné pak odstranit stres s mého života. Stal se on mojí inherentním druhem, stejně jak a v případě jiných spolupracovníků. Jedno jsem uslyšela od jednoho s doktorů, který nevěděl, co má dělat se mnou, a řekl: „Taková paní mláda, tak odkud připojilo se k paní tolik nemoci?“

Přes několik dalších let moc jsem trpěla, ale jsem se snažila nějak si poradit a vydržet indispozice. Díky Bohu a modlitbě jsem vydržela nejtěžší čas v mojím dosavadním životě.

V té to době jsem měla moc silné závratě hlavy, které úplně znemožnili mi práci a každodenní fungovaní. Doprovázeli mi takové velké narušení rovnováhy, že moje každodenně činnosti jsem musela omezit jenom do procházky ze psem za bránu osady. Stav mého zdraví způsobil ve mne hrůzu a udělal, že jsem se zpět vrátila k internistovy, který poslal na počet vyšetření. V tento způsob začala se moje cestovaní od doktora k doktorovi. Bylo to víc než půl roku, kvůli dlouhé obdobní čekaní na návštěvu u dalších specialistů. Udělala jsem potřebné vyšetřeni. A všechno bylo zas dobré. Nenašli důvodu točení hlavy a špatného pocitu.

***

V konci jsem přišla k specialistovy od nemoci svalu, v jedné varšavské nemocnici, který dal diagnózu – myasthenia gravis. Je to nevyléčitelná nemoc svalů, které symptomy možno jenom zmírnit přes nasazení silných psychotropních leků nebo těžkou operaci brzlíku.

Jsem nechtěla uvěřit, že jsem nemocna na nervosvalové autoimunitní onemocnění. Jsem šla k několika dalších jiných lékařům. Většina s nich nenarušila diagnózu do konce, tvrzením, že byla ona daná přes nejlepšího specialistu v Polsku v tím oddělení. Avšak jeden s nich zasel ve mně osivo naděje, řekl mne, že výsledky s vyšetření neukázali jasné na vyměnenou vyš nemoc.

Jsem se cítila čím dál horší a – proti moje mu dřívějšímu odporu – začala jsem brát napsané leky proti nemoci. Ale rychlo jsem uviděla, že jsem na ně závislá. Fungovali jako drogy – po jich přijeti symptomy nemoci zmizeli, cítila jsem se silná, zdravá, jsem mohla doslovně létat. Úzkost zmizela, a já jsem se mohla těšit na život. Ale po několika hodinách jsem se cítila horší než dřivé – celé tělo bylo bezvládné, táhla hlava, nemohla jsem změřit myšlenky, jsem byla otupělá, nohy boleli ještě více, jsem cítila divný tlak v hrudníku. Jsem pociťovala takový silný hlad vevnitř, chtěla jsem vzít další tabletku. Došlo do toho, že nohy víc začali mi ztuhnout, až v konci začala jsem kulhat na jednu z nich. Pak doktor zdvojnásobil denní látku léků. Ale já panicky jsem se bála, že co dál semnou bude a na vlasti riziko sem začala omezovat leky, které kromě toho moc fyzicky mne oslabili.

Jednoho dne cítila jsem se tak moc špatně, že téměř mohla jsem se sama pohybovat. Doslovně upadla jsem na nohy, závratě hlavy se zvětšili, a nemohla jsem udržet rovnováhu. Tak jsem šla k dalšímu doktorovi neurologovy. Tentokrát návštěva měla víc jak jedna a půl hodiny. Většinu času odpovídala jsem na otázky doktora, tykající se moji minulosti. Po vyšetřeni a rozmluvě paní doktorce jistě prohlásila, že důvodem stále vracející se potíží jsou přežití a smutné zkušenosti s posledních několika let. Podle něj, není jiné, víc rozumné vysvětleni, a vracení ke zdraví – podle ji věta – může byt moc dlouhé. Aby ho urychlit, pani doktorka zařídila mi silnější léky psychotropní, které po měsíců používaní bohužel jsem musela nechat, protože potíže – místo zabírání – ještě víc se zvětšili, a po měsíců jsem byla už tak slabá, že s problémami jsem dělala a základní každodenně činnosti. Na vlastní riziko zas jsem nechala léky, a jsem si uvědomila, že další můj pokus na farmakologické léčení se nepodařil.

Ta událost potvrdila mne v přesvědčeni, když v mojím případě používaní farmakologické prostředky jsou neúčinné a převážně škodlivé. Můj tehdejší stav jsem pojmenovala dokonce jako úplné dno. Moc jsem si přála vrátit se ke zdraví i normálního života. Často jsem si opakovala, že však musí byt nějaká cesta k normalitě! V beznadějnosti jsem hledala východu v situaci.

V té to době mnoho kamarádů doporučovalo mi servisy růžné bioenergoterapeutu a léčiteli, říkali o efektivitě jich léčení. Ale já jsem už z počátku nechala toho typu řešení, ani jsem nebrala ho v úvahu. Jsem byla přesvědčená, že není to pro mne. Ještě jsem se bála, že toho typu léčení může víc poškodit než pomoct. Slyšela jsem o nejednom toho typu případě.

Tak jsem přemyslela na mojí situaci, a jsem přemyslela co dál dělat. Na poslední došla jsem k jednomu závěru. Vypadal on pro mne moc logický: jestli medicína není ve stavě pomoct mi vrátit se ke zdraví a obyčejného života, to jenom zázrak může mne zachránit! A jsem tedy přemyslela, že moje jediná záchrana je jenom v Bohu.

Pro Něho není nemožní věci! Pak jsem se vrátila k Němu s modlitbou o pomoc.