K Hospodinu v soužení jsem volal,

a On mi odpověděl.

(Žalm 120, 1)

Po opuštění práce v bance moje situace vypadala úplně beznadějně. Jsem měla dojem, že jako by stojím na okraji. Jsem ztratila práci, jsem byla nemocná ani neschopna k hledání a začátku nového zaměstnání, došli úspory. Do toho objevil se ještě velký smutek, který stále mi doprovázel.

Jinak moje potíže nelekali mne už v takových stupních, jak doteď. Protože, každé ráno vzbudila jsem s novou nadějí. Jsem moc chtěla žít, být zdravá a normálně pracovat. Připojila jsem se tak k Bohu jako poslední šanci pomoci. Začala jsem se moc silné modlit, aby mi vrátil zdraví. V Panu Bohu jsem viděla jediného doktora, který může mi pomoct. Jsem si řekla, ať budu tak dlouho prosit, až mne poslechne. Jsem neviděla před sebou jiné možnosti jak jenom být zdravou a začít od znova obyčejný život.

Jsem věřila, že pro Boha není nic nemožného. Často jsem četla Písmo Svaté. Bože slovo bylo pro mne pravidelným jídlem duše v době nemoci. Mnohokrát jsem se zamýšlela fragmenty mluví o vyléčení, kterých udělal Ježíš, a taky Jeho slova poskytující mne o velké lásce. Jsem byla jista, že budu vyléčená, protože v Evangelie jsem nenašla žádného případu jestli Ježíš odmítnul milosti vyléčení. To dávalo mi naději a vytrvalost v čekání na návrat ke zdraví.

Když už z únavy jsem nenašla slov modlitby, stávala jsem se stejná do evangelického slepce, který seděl vedle dráhy a furt volal: „Ježíši Kriste! Ježíši Kriste!“. A stejné jako on, když už se mi vzdalo, že slyším slova: „Co chceš, bych ti učinil?“, jsem odpovídala: „Ježíši, prosím Tě, abys mne vyléčil“.

Silně jsem se modlila k Panu Bohu bych mohla vydržet každý další den, a večerem jsem děkovala, že mne přes to prováděl. Taky jsem mu děkovala za nemoc.

***

Ale Pan Bůh mlčel. Tady začala jsem si dávat otázku, proč Ježíš neodpovídá na mojí modlitbu, tak jak toho chci? Co skoro – v čase přemyšleni fragmentu evangelie – došla mi do hlavy myšlenka, že moje hříchy a závislosti jsou bariérou na cestě k vyléčení. Bůh neposlouchá moje prosby, protože hodné mých vin oddělí mne od Něho.

Tak jsem udělala přiznání s celého mého života. Kdy toho jednoho dne příjmala jsem Eucharistie, jsem uviděla, že mám víc sily a odvahy, a některý fyzické potíže moc se snížili. To mne podporovalo k častému používání svaté Eucharistie. Odteď jsem začala každodenně účastnit se svaté mše a příjmat Eucharistie. Jsem uviděla, že po účasti v Eucharistie cítím se silnější i odvážnější.

Mnohokrát se stalo, že do kostela který je blízko jsem musela volat taxi, protože jsem nebyla ve stavě dojit k němu o vlastní sile. Však po příjetí Eucharistie jsem se cítila víc lépe, mohla jsem už sama vracet autobusem domů a taky dělat růžné nutné věci.

Každého dalšího rána zas jsem se cítila špatně, ale přijata Eucharistie zas ve vnímatelný způsob snížila symptomy nemoci. Kdy záchvaty úzkosti se zvětšili, jsem šla udělat přiznáni každého 2 až 3 týdne – tady taky jsem cítila úlevu. Dělo se, že zdraví se zlepšilo na nějakou dobu, ale vždy potom mělo místo návratu nemoci. Můj život šel dál „s rytmem“ od jedné Eucharistie k další, od jednoho přiznání k dalšímu. Díky tomu jsem mohla vydržet.

V době té nemoci, jsem četla hodně osvědčení o užasne vyléčení. V jednom s nich někdo napsal, že kdy prosíš o vyléčení, musíš něco Panu Bohu dát. Začala jsem přemyslet: co já mohu Ti dát, Pane? Jinak tak málo mám.

Však Pan Bůh v svoji dobrotě otevřel oči mojí duše, bych uviděla jak moc bohatá jsem a jak hodné mám: nenávist nepříteli, předsudky, úrazy, stávání sebe nad jinými, antipatie, pohrdaní, nadřazenost, žádost o dobrou práci, velkých penězi a kariery, chamtivost, chuť býtí někým důležitým, oceněným, chválením a váženým… Tady začala jsem se vzdávat předchozího životního stylu, litovat moje viny a prosit Pána Boha, aby vzal pryč všechny zlé tendence a závislostí. Byl to čas mojí duchovní změny.

V hluboké duši jsem slyšela taky, že mám Pána Boha uctívat. Od té doby modlitba uctívání doprovázela mi stále. Uctívala jsem Boha v každém místě i o každé době: kdy jsem dělala domové činnosti, šla přes ulici nebo v čase obědu. To tak, jako by modlitba pronikala celé já, každé místo duši a srdce. Uctívala jsem Boha, a nepamatovala na realitu.

Jednoho dne přišla myšlenka, že kdy modlím se o vlastní vyléčeni, nemohu zapomenout o modlitbě s záměrem uléčení jiných nemocných a utrpěných. Začala jsem se pak přimlouvat za kamarádů, o kterých jsem věděla, že jsou nemocní. Modlila jsem se taky pro lidi, kterých setkala na ulice, vedle kterých stala jsem na zastávce, s kterými jela autobusem nebo tramvaje i těch, kterých setkala se v kostele. Jsem modlila taky pro nemocných, když šla jsem vedle nemocnice. Kdekoliv jsem byla jako nemocná osoba snadné jsem uviděla jiných nemocných v davu, kteří boji proti svému utrpění. Jsem modlila a svěřila jich všechny Ježíšovi.

Jednoho dne můj stav náhle se zhoršil. Hned začalo mne všechno bolet. Jsem myslela, že všechny svaly v těle odmítají poslušnosti. S problémami jsem se pohybovala, nohy stali se těžké do toho stupně, že jsem nemohla jit ze schodů s patra a potom jit zpět nahoru. Moje tělo ztuhlo, zvětšili se bolesti šíje a páteře. Ještě s větší silou než doteď začali trápit mne úzkost a strach. Byli to největší utrpěni v celé době onemocnění.

„Pane Ježíši, jenom Ty víš, co mi je; já se Tobě úplně svěřuji. Pomož mi!“ jsem tady řekla: „Ježíši, Ty děláš taky přes lidí. Prosím Tě, dej na mojí cestě osoby, přes které mi pomůžeš“.

Toho dne příjmala jsem Ježíši jako mého a Spasitele. Dala jsem mu každý kousek a oblast mého života. Zevnitř srdce jsem mu řekla: „Ano“ na Jeho plnou účast v mojím živote. Jsem prosila, aby vládal mnou podle svoje vůli a jsem se souhlasila dát Mu cely můj život, bez jakýkoliv podmínky. Jsem pak řekla: „Pane, nech Tvoje vůle bude v mojím živote“.

***

Bylo květnové ráno. Toho dne jako vždy, jsem šla na rání svátou mší. Po její ukončení jsem byla ještě chvíli, aby se modlit. Kostel už téměř byl prázdny, a já stále jsem seděla v hluboké tiché modlitbě. Náhle jsem ucítila, že někdo sednul vedle mne. Jsem podívala napravo a uviděla neznámou ženu ve středním věku. Na její tváři malovali se emoce.

„Pán Bůh poslouchal páni modlitby“ řekla „Všechno bude dobře“

„Odkud paní ví o mne?“ optala jsem se překvapeně.

„A slyšela paní o Duchu Svátým?“ optala se, načež dala mi papír s telefonním číslem, a rychle odešla.

Ještě toho dne jsem zavolala na dané číslo. Osoba, s kterou jsem mluvila, odteď začala modlit se o moje vylíčeni, a součastně řekla mi, bych použila svátostí pomazání nemocných. Do několika dnů, duchovní přípravení, svátosti udělal mi už zesnulý kněz, Teofil Hermann v Kaple Zázračného Medailónů, na ulici Radnej, na varšavském Povislu. Pamatuji, že kněz řekl mi na konec: „Prosím děkovat Naší Paní Marie za její zakročení u Boha“.

Po přijetí svátostí jsem uviděla, že se něco děje semnou. Rychle jsem uviděla, že Pán Bůh dotkl mne léčebnou silou svoji lásky a začala práce léčení. Už po několika dnů bylo vidět první symptomy práce Pana Boha. Začalo se uvolnění s otroctví úzkostí, pomale přestala jsem se bát chodění, přejit přes ulici, a jet autobusem. Cítila jsem moc, že silnější jsou svaly noh, když odteď normálně jsem chodila a vstupovala do autobusu.

Brzo dozvěděla jsem se, že při mojí farnostni kostele jsou setkaní modlitební skupiny. Na přelomu jara a léta 2001 šla jsem na první setkaní. Kdy jsem vstoupila do modlitební skupiny, stále jsem byla ještě moc nemocná. Dnes, po několika roků ve společenství kostela, s celou jistotou mohu říct, že moje zdraví a život našla jsem v Kostele. V tom místě jsem se zas narodila, a díky němu jsem se vrátila do obyčejného života.

Společná modlitba, uctívaní Pána Boha, vzájemné podporovaní modlitbou, osvědčeni osob, které kvůli intervenci Boha, vyšli s největších životních problémů. Svátosti – to všechno jsem potřebovala, aby léčit moje nemocné duše a tělo. Kolik krát modlili se za moji osobu! Mnohokrát kvůli mne pomodlili o zakročení. Pamatuji, že na prvním krát jsem zažila její  druhé setkaní na společenství. Hned na další den po modlitbě cítila jsem lehkost noh, mohla jsem skákat, běžet a tančit. Moc jsem se těšila, byla jsem šťastná. Děkovala jsem Pánu Bohu a uctívala Ho za to, co mi udělal.

Účastnila jsem taky v několika svátých mšách spojených s modlitbou o vyléčení. V čase jedné s nich jsem uslyšela slovo poznaní: „Teď Pán uzdravuje osoby z hlubokého smutku“.

Ne najednou uvědomila jsem si, že tehdy Ježíš dotkl se taky i mne. Až po několika dnech jsem si uvědomila v jedné chvíli, že smutek úplně opustil mne, a v jeho místě hosti pokoj a radost.

V tento způsob Ježíš začal práci léčení mne s nemoci a otroctví, kterých bylo tak hodně. Pak ještě jsem nevěděla, že ta práce bude hodné dlouho let. V tomto procesu některé potíže budou zmizet, potom zas navracet, někdy s novou silou. Mělo mne to učit spolupráce z Božskou milostí a taky trpělivostí i vytrvalostí v vydrženi nemoci a onemocnění.

Pane Ježíši Kriste, děkuji Ti za Tvé milosrdenství!

Děkuji Ti za Tvou dobrotu!